Když člověk brouzdá českými blogy, tak o MDŽ, které bylo tím hrozným svátkem, kdy se chlapi ožrali a ženské dostaly ručníky a dojaté dojičky a kované soudružky promlouvaly do televize, a k tomu hrála dechovka, už není ani památky.
Já si spíš pamatuju, jak jsme se vždycky dobře bavili či společensky znavili, protože to byla oslava v partě lidí, kteří si rozuměli, a žádný budovatelský ideál v tom nebyl. BTW, ty utěrky a ručníky byly kvalitní, některé mám dodnes.
A taky si pamatuju, jak jsme coby děti školou povinné dělali srdíčka z papíru a přednášeli trapné básničky, blééé. Jenže .. moje máma má ty srdíčka schované dodnes.
Proč o tom mluvím? Chci snad z propadliště dějin vytahovat strašidlo komunismu či mě popadl feministický záchvat?
Kdepak, jen jsem procházela anglické blogy, které se týkají celkem odborných věcí, a na několika z nich byly příspěvky ve smyslu "přejeme všem ženám v naší firmě / všem našim vývojářkám / zákaznicím všechno nej k IWD". A teprve tam mi došlo .. nojo, on je ten MDŽ.
Samý komouš je v té Americe asi ... nebo je něco jinak a my jsme to v tom záchvatu kapitalisticky-budovatelského nadšení trochu přepískli?
Jestli by nebylo někdy lepší přestat přesvědčovat babičky o tom, že MDŽ je už out, a teď frčí ten Den matek, a místo toho jim prostě koupit něco dobrého na zub a zajít pokecat. Já to teda určitě udělám.
Dál už to nevede, ale můžete se vrátit nahoru nebo proslídit archiv blogu nebo nakouknout do ďábelského fora nebo na odkazy. Kontakt: sue@centrum.cz
Já když byl večer v půl sedmé kupovat kytky, tak byla v květinářství fronta jako kráva.
Holt v poledne chlapi pracujou a kytky kupujou až večer, když jdou z práce.